Ispagnac je příjemná vesnička asi 10 km od Floracu, jméno je prý odvozeno od římského patricije Hispana, který zde nechal postavit villu rusticu Hispaniacum. V Ispagnacu se nachází pěkný románský kostel z 12. století a další zajímavosti. Také je zde office de tourisme, kde jsme nabrali spoustu letáků. Když jsme se ubytovali, vyjeli jsme ještě na rychlou obhlídku začátku Gorges du Tarn až do vesnice Sainte-Enimie, která pro své středověké budovy a uličky patří mezi nejhezčí ve Francii. Na focení bylo už bohužel moc tma.
Na druhý den jsme naplánovali okruh v Mont Lozère, kde má být v oblasti Cham des Bondons druhá největší
koncentrace menhirů ve Francii po Bretani, mělo by zde být 150 menhirů a 30 megalitických funerárních staveb (pro celý department
Lozère se uvádí asi 350 menhirů - zde stránky o místních menhirech).
Po váhavém začátku jsme nabrali jakýs směr a se stahujícími se mračny nad hlavou jsme si prohlédli první menhiry. Déšť se nám nakonec
pro tento moment vyhnul a mohli jsme pokojně pokračovat v cestě. Je zde jakž takž značená prohlídková trasa kolem nejpěknějších menhirů,
která však trvá asi jen 2h, my jsme se od ní odpojili na začátku a vrátili se na ní ke konci dne (viz foto).
mapa rozložení menhirů v Cham des Bondons
Po té, co jsme obešli kopce zvané Puech d'Allègre, Puech de Mariette a l'Eschino d'Aze, se nám naskytl výhled na hřebeny Cévennes a okraj Causse de Méjean nad městečkem Florac. Sestoupili jsme do údolí, naše cesta vedla přes malebnou osadu Malaval, u říčky jsme si udělali sendviče a pokračovali přes vesnici Malbosc a Chadenet. Za touto druhou vesnicí jsme se měli napojit na GR 43, jednu z dálkových tras (GR = Grand Randonnée), které vedou skrz celé Cevennes a okolí, ale místo toho jsme trochu zabloudili - značení tradičně k nenalezení, což mě ale v případě GR přeci jenom trochu překvapilo. Asi nejznámější GR je zde GR 70 - Chemin de Stevenson, která napodobuje trasu, kterou v září roku 1878 absolvoval spisovatel Robert Louis Stevenson s oslem (přesněji s oslicí Modestine). Napsal o tom také knihu Travels with a Donkey in the Cevennes (Cesty s oslem v Cevennes, 1879), za 12 dní ušel kolem 220 km z Monastier sur Gazeille do St Jean du Gard. Zpátky k našemu výletu, nakonec jsme se na onu GR 43 přeci jenom dostali, zároveň byla cesta čím dál dobrodružnější, protože jsme trošku začali pochybovat, jestli se stihnem k autu dostat ještě před setměním, do toho začalo (naštěstí jen celkem krátce) pršet...
Za vesničkou Les Combettes jsme se opět napojili na prohlídkový okruh kolem menhirů. Francois se jal v nízkém lesíku vehementně sbírat neznámé houby à la hřib. Jeho nadšení jsme nesdíleli, obzvláště jsme se nětěšili na slibovanou smaženici (nakonec to ale dopadlo dobře, protože Francois poživatelnost hub ověřil v lékarně, což je prý ve Francii běžný postup) a radši jsme fotili. Vyšlo večerní slunce, které se pak změnilo v červánky, scenérie se nabízely opravdu úchvatné. Kromě menhirů je zde i několik rozpadlých dolmenů a mohylek, bohužel jak jsme vystoupili na planinu, vichr tak zesílil, že nebylo radno se tam zdržovat a zatroubili jsme na rychlý ústup do auta, kde jsme si pak porovnávaly omrzlost nezahalených částí obličeje. I tak jsme ale měli štěstí na počasí, protože ráno to vypadalo, že dopadneme mnohem hůř.
Gorges du Tarn a Causse de Méjean
"mezi supy za koněm Przewalským"
Další den jsme započali prohlídkou sousední obce Quézac, která je dnes známá kvůli produkci stejnojmenné minerální vody. Ve středověku byl Quézac centrem mariánského kultu a tudíž cílem poutníků, je zde pěkný gotický kostel z 15. století. Další turistickou atrakcí je pětiobloukový gotický most. Počasí bylo celý den parádní. Po prohlídce Quézacu jsme pokračovali po nám již známé cestě do Sainte-Enimie, kde jsme začali stoupat po klikaté silničce na okraj Causse de Méjean, odkud se nabízí krásný výhled na Gorges du Tarn. Když jsme se pokochali, spěchali jsme na další vyhlídku Roc des Hourtous, kde jsme k Francoisově velké radosti spatřili první supy.
V celém údolí Tarnu volně poletují supi (francouzsky se řekne sup vautour), žije jich zde dokonce několik druhů, takže jsme se s nimi pak setkávali celý den a neúspěšně se je snažili vyfotografovat. Většinou se drželi vysoko nad námi a samozřejmě, když nikdo nedával pozor, prolítli nízko přímo nad našimi hlavami. Na procházku jsme si vybrali okruh v oblasti, kde se stékají řeky Tarn a Jonte. V průvodci udávali dobu 5h, ale ušli jsme to lehkým terénem asi za 3h. Vyráží se z okolí vesničky Cassagnes (ještě dále za Saint-Pierre-des-Tripiers). K vidění je na trase kaňon Tarnu, posléze Jontu a spousta skalních útvarů, např. Vase de Sèvres (viz foto, asi podle nejlepšího francouzského porcelánu) a Vase de Chine (čínská váza).
Zatímco jsme dopoledne projeli spíš západní část Causse Méjean porostlou nízkými lesíky, náš další cíl se nacházel
již v takové krajině, jakou jsem si představovala - planina, která se ale nachází zhruba ve výšce 900 m.n.m. a je jen řídce osídlena
(odkaz na fotky z Causse Méjean). Ostatně Lozère je
departement s nejnižší hustotou obyvatelstva - pouze 14 obyvatel/km². U obce Villaret poblíž Hures se od roku 1993 nachází středisko chovu koní
Przewalského, kteří zde žijí poměrně volně, rozmnožují se... zdejší podmínky jsou prý hodně podobné mongolským stepím.
Stránky o stádu koní Przewalského ve Villaretu.
Ke koním se kvůli plotu nelze moc blízko dostat, ale vzhledem k tomu, že se zřejmě mohou pohybovat na velké ploše, tak jsme měli štěstí,
že jsme je vůbec viděli. Cestou zpátky do Ispagnacu jsme museli sestoupat několik set kilometrů z okraje Causse do údolí k městečku Florac,
dechberoucí jízda :-)
Festival polévek, dinosauří stopy... i to jsou Cévennes
Poslední den, kdy jsme se zároveň vraceli do Lyonu, jsme zasvětili vlastní oblasti Cévennes. Začali jsme prohlídkou nejbližšího městečka Florac, kde v místním zámečku sídlí správa Národního parku Cévennes. Na jednom malém náměstíčku zrovna probíhal festival polévek, takže jsme si zakoupili mističku a ochutnávali. Jednalo se o 7. ročník této třídenní akce. Po prohlídce Floracu jsme směřovali do Saint-Laurent-de-Trèves.
Na kopci v obci Saint-Laurent-de-Trèves jsou na skále zachované dinosauří stopy. Pro případ, že to někomu něco řekne, to byl masožravý dinosaurus Grallator minusculus, který před 190 milióny lety zanechal své stopy v bahně, jež pak zkamenělo. Okolí tohoto pahorku v té době tvořilo jezero, celý proces vysvětlují naučné panely na lokalitě. Samotné stopy nejsou moc velké, ale při podrobnějším zkoumání zjistíte, že je jich zde docela dost. A samozřejmě otvírá se zde také krásný výhled na okraje Causse Méjean a Cevennes, právě odtud pochází Adamův panoramatický snímek ze záhlaví této stránky.
Program pro zbytek dne se skládal z návštěvy vesnic či městeček Barre-des-Cévennes a Saint-Germain-de-Calberte. V Barre je
románsko-gotický kostel a trochu pusto, ovšem na začátku listopadu se asi nelze divit. V Saint-Germain jsme se nakonec pro nedostatek času
nezdržovali, doufali jsme ale, že se podíváme do místního hradu. Ten se ale ukázal nedostupný, po nevydařeném pokusu, který skončil na
soukromém pozemku nepříjemné paní, jsme návštěvu vzdali a vydali se na zpáteční cestu do Lyonu, protože nás čekalo víc než 3h v autě.
Ještě jsem se nezmínila o châtaigner, kaštanovníku, který je v Cévennes všudypřítomný, prý ho přivezli na přelomu letopočtu Římané. Z jedlých
kaštanů se mj. dělá mouka, používaná do mnohých cevenolských specialit, chutný crème de marron (kaštanový krém) do zákusků,
palačinek apod. Ve Floracu jsem neodolala a zakoupila med z kaštanovníku, ale moc ho nedoporučuji, protože chuť a vůně je opravdu velmi, velmi
aromatická.
Co se mi ještě v Lozère moc líbí, je
tradiční kamenná architektura,
která krásně zapadá do malebné krajiny. Malé osady, farmy se zde nazývají hameau.
Návštěvu Cévennes, Mont Lozère a Causses rozhodně doporučuji!
další fotky si můžete prohlédnout na Adamových stránkách zde
L z Pr
