Po probdělé noci nás autobus Eurolines v půl osmé dne 11. září vysadil na nádraží Perrache, lyonském dopravním uzlu a poměrně nevábném místě. Řidič mi při vyndavání zavazadel tak smýkal kufrem, že mu upadla nožička, což mi na náladě nepřidalo (ovšem můžu být ještě ráda, že to nebylo kolečko). Obtěžkány zavazadly jsme se s Luckou vydaly hledat úschovnu, kde jsme posléze některé věci nechaly (1 velké zavazadlo na den = 5 €). Se zbytkem jsme zajely k Francoisovi (přítel Lucky) a pospíchaly do školy, kde jsme si bláhově myslely, že vyřídíme věci ohledně kolejí.
Ovšem člověk, kterého jsme potřebovali, nebyl k mání a nikdo jiný se k tomu neměl. Počkaly jsme tedy na informační schůzi, kde jsme se měly dozvědět, kdy bude zápis. Dvě hodiny do nás hustili různé informace, zahltili nás papíry a formuláři, myslela jsem, že mi praskne hlava. Zápis se odehrával bohužel již ten samý den, při čemž jsme obdržely různé časy, kdy se kam dostavit, Lucce nedali nějaké důležité lejstro, takže si musela smluvit extra schůzku, aby jí ho dali. Zároveň nám udělali program na celý zbytek týdne, samé schůzky, test z jazyka, pedagogický zápis, školní rok začíná dřív než předtím říkali, paráda…. K zápisu bylo potřeba zařídit různé věci, např. pořád nám tvrdili, že musíme mít rodný list přeložený od překladatele a potvrzený, že si máme dojet na nějakou adresu, kde to za 17 € udělají (a vypadalo to že budou potřeba 3 kusy), naštěstí jsem to ani nemohla stihnout, protože jsem měla čas zápisu moc brzy, Lucka naopak až v 16 h. Koncovou úřednici na zápisu nakonec můj rodný list vůbec nezajímal…
Problém byl, že na správu kolejí jsme se musely dostavit do 16:30h, podařilo se nám naštěstí uhnat jednu slečnu, aby nám aspoň dala ty papíry na kolej, ovšem něco přitom zapomněla, takže nám pak nechtěli vydat kolejenku, musely jsme to zase shánět dodatečně. Lucka po té, co sehnala svůj zápisový papír, také úspěšně absolvovala zápis mimo stanovený čas. Mezitím nám dorazila posila – Francois a jeli jsme vyřídit kolej, kde nás čekalo další papírování. Zase nám popletli jména, každá po nás chtěla něco jiného, už jsme toho měly vážně po krk.
Konečně jsme tedy obdržely klíče a šly se podívat, v čem budem pobývat následující měsíce. Budova je to bezkonkurenčně nejhnusnější. Klíče k ní nepasovaly, Lucčiny pasovaly do vedlejší budovy, tak jsme to šli nahlásit, přičemž už jsem měla velkou obavu, že mezitím na správě zavřou a už se na kolej nedostanem. Paní klíče zkontrovala a prohlásila, že musí pasovat, tak jsme to šli zkusit znova. U dveří jsme potkali slečnu, která nám předvedla jak se to dělá: její klíč na první pohled také vůbec do zámku nepasoval, nicméně nedala se odradit a dvě minuty s dveřmi lomcovala a bušila do nich, až nakonec zvítězila – takže takhle se přichází na kolej :-) Pokoje na nás po tom celém dni stresu zapůsobily obzvláště tristně, o tom však více příště, jsme ale vedle sebe, což je prima. Následoval přesun k Francoisovi a autem jsme sjeli na nádraží Perrache, vyzvedli a naložili kufry. Francois nám udělal večeři a pak nás s bagáží odvezl do naší „rezidence“. Po té, co jsem celý pokoj vysmejčila, jsem asi v půl dvanácté padla za vlast :-)
Tak to byl první den.

L z Pr